Aktivní Optika
Převratný vynález
V případě astronomického dalekohledu na velikosti primárního zrcadla rozhodně záleží, ale záleží také na jeho správném tvaru. Vetší primární zrcadlo umožňuje zachytit více světa a dokonalý tvar je nezbytný k dosažení co nejlepšího obrazu bez vad. Teprve kombinace těchto dvou paramatrů umožní zaznamenat ty nejslabší objekty. Vždy to však byl obtížný úkol a jak se zvětšoval průměr zrcadla, zachování jeho správného tvaru se stalo čím dál tím obtížnější.
Zásadní problém nastal v 60. a 70. letech 20. století. Tehdejší technologie prostě neumožňovaly inženýrům zkonstruovat pro astronomy dalekohledy s hlavním zrcadlem větším než 5 m v průměru. Jakmile byla tato hranice překročena, kvalita obrazu, který takové zrcadlo poskytovalo, se enormně zhoršovala v důsledku jeho deformace zrcadla působením gravitace. Postavení takového dalekohledu tehdy vyžadovalo mohutné podpůrné konstrukce s obrovskými náklady na stavbu bez zaručeného výsledku. Aby bylo možné optickou přesnost celého systému zajistit, bylo potřeba najít nové způsoby, jak celý dalekohled postavit.
V té době přišel inženýr Raymond Wilson pracující pro ESO s geniální a na první pohled jednoduchou myšlenkou - aktivní optikou. Tvar tenkého primárního zrcadla je možné měnit aktivními prvky podpory, které působí přesně takovou silou, aby vyrovnala deformace způsobené gravitací při změnách polohy dalekohledu (více se můžete dočíst v knize Clause Madsena Jewel on the Mountaintop).
Když byl v roce 1976 inaugurován nový dalekohled ESO’s 3.6-metre telescope, aktivní optika byla stále jen ideou v hlavě pana Wilsona. Proto je jeho primární zrcadlo silné půl metru a váží neuvěřitelných 11 tun.
Ředitelství ESO v Garchingu (1987, kredit: ESO)
Kredit: ESO/C.Madsen. Bacon
Dalekohled NTT začal pracovat v roce 1990 a od té doby byla aktivní optika aplikována na všech velkých dalekohledech včetně VLT (Very Large Telescope). Raymond Wilson obdržel za svou práci, která zcela změnila pohled na konstrukci astronomických dalekohledu, řadou ocenění.
Každý ze čtveřice dalekohledů systému VLT je vybaven tou nejmodernější aktivní optikou, jaká je k dispozici. Systém kontroluje tvar nejen primárního zerodurového zrcadla o průměru 8,2 m, ale také sekundárního beryliového zrcadla v horní části konstrukce dalekohledu. Jejich tvar je v pravidelných intervalech opravován na základě signálů z příslušné části systému.
Díky této technologii váží primární zrcalo každého dalekohledu VLT o průměru 8,2 m jen 22 tun a je silné jen 17 cm - vypadá doslova jako obří lívanec!
Každé ze zrcadel leží na 150 počítačem kotrolovaných podpěrách (aktuátorech), které jsou instalovány v mimořádně odolné konstrukci vážící 11 tun. Systém adaptivní optiky dalekohledu VLT zajišťuje, aby velká primární zrcadla měla stále ten správný tvar a byla schopna poskytnout ten nejdetailnější obraz vesmíru.
Kredit: ESO
Kredit: ESO. Bacon
Nyní se ale systém aktivní optiky musí připravit na nový nelehký úkol v podobě segmentového primárního zrcadla pro dalekohled ELT, které bude mít celkový průměr 39 m. Bude složeno ze 798 jednotlivých segmentů. Každý segment bude mít možnosdt pohybu pomocí pístu a mechanismu pro náklon. Díky tomu bude tato mozajka schopná pracovat jako jedno obří zrcadlo a korigovat při tom změny tvaru vyvolané teplotou a gravitací.
Více se můžete dozvědět například v tomto díle ESOcast věnovaném aktivní optice: Seeing Sharp — Special 50th anniversary episode #3.
Vědecké úspěchy
Systém adaptivní optiky instalovaný na několika dalekohledech ESO pomohl učinit řadu významných vědeckýchobjevů: